Kterak Majkláč k surfování přišel,.. aneb, čím se baví BZ tým, když nežije hudbou

Jako je pravda, že dodnes jsem se ochomejtal už okolo hodně druhů adrenalinových sportů a vždy bylo spojení s určitým žánrem nebo hudbou obecně víc než zřejmé. Co ale tak můžou poslouchat surfaři? Přeci Beach Boys si žádnej teenage floutek nepustí. Hned jsem Jirkovi zavolal, vyzvěděl, co ho vedlo k oslovení Bandzone, jak si představuje svoji kampaň u nás a zároveň položil pár zvědavých otázek z oblasti surfování, protože tenhle sport mě vždycky tak nějak tajemně lákal. Později jsem se dozvěděl, že surf je vlastně úplnej základ a skateboard nebo snowboard nebo jakejkoliv jinej boarding vyjma mučící metody "waterboarding" jsou jen deriváty původního dlouhýho pkna ladně plovoucího po vlnách s ječícím indiánem na palubě (jako bacha.. první zmínky z Havaje jsou už z doby 2500 let před kristem!).

Slovo dalo slovo a základem celého dealu byla myšlenka, že odcestuju do Portugalska, surfcamp tam omrknu, to surfování si taky jako zkusím a pak celou kampaň dotáhnem. To, že se z deseti dnů v Portugalsku nakonec stane jedna z mých nejbezvadnějších dovolených jsem v tu chvíli vůbec netušil.

Celý čtvrteční den Jirka Matějíček uzavřel večerním e-mailem se slovy "Michale, musíte přijet co nejdříve, je tu stále nádherné léto!". A to se vám ve mně něco zlomilo a přepnul jsem se do režimu "musím jet, a to co nejdříve". Někoho to zřejmě asi moc nedojme, ale s ohledem na moji vytíženost a hromadu aktivit, které mě denně zaměstnávají považuji docela za kotel skutečnost, že za tři dny (v neděli po obědě) už jsem stál na letišti v Ruzyni s kufrem s cedulkou "destination: Lisabon". Zároveň si asi dokážete představit, jak jsem asi "nepodcenil" přípravu. Krom telefonu na Jirku a vědomí, že letím někam do Portugalska jsem byl dutej jak surfařova eustachova trubice. Nevěděl jsem ani, jestli se v Portugalsku platí Eury a jakou řečí se tam vlastně mluví ale prostě jsem tak nějak doufal, že s kreditkou a strýčkem googlem v mobilu to nějak dám.

Na letišti v Praze si mě odchytla zástupkyně ripcurlsurfcampu, vybavila mě letenkami, nabriefovala mě k dalšímu checkpointu (tím byl Šáfa čekající v Lisabonu) a zmizela v davu.

Věděl jsem, že se mnou letí ještě parta čtyř Čechů a v Portugalsku se k nám mají připojit ještě dva, ale protože jsem tradičně dorazil na poslední chvíli, až do Lisabonu jsem si vystačil sám se sebou a iPadem (přesněji dokumentem o francouzských DJs Justice a skoro rozpadu kapely Metallica v Some kind of monster).

V Lisabonu po opuštění letadla už mi bylo trochu blbý přehlížet nepřehlédnutelnou čtveřici Čechů a připojil jsem se k nim, abychom mohli společně dosáhnout dalšího checkpointu. Jako doplňkovou misi jsem si dal za úkol sehnat "ty dva" co se k nám mají připojit v domění, že v kompletní skupině už pak budem pro Šáfu snadný cíl. Český humor se nezapře ani ve světě.. už na dálku jsem viděl jakéhosi ne moc snědého habána v sandálích a zeleném tričku s velkým nápisem SURF. Na první pohled dvojka jako Edudant a Francimor.. ale nechci přehánět. Ten větší, Ondra, nebyl zas tak vychrtlej a ten menší, Pavel, zas nebyl takovej rozežranec. Sotva jsme si všichni vzájemně podali ruce (herdek, nemohl by už Špaček vymyslet nějaké kolektivní podání rukou?), objevil se strašně opálenej Čech s vlasama hodně vyšisovanejma od slunce a cedulkou RipCurlSurfCamp. Už od prvního pohledu na vysmátýho Šáfu jsem si řekl.. jooo, tenhle týpek, ten mě bude bavit. A taky že jo!

První dělo jsem nedostal od vlny, ale od lisabonskýho klimatu. Když jsme odlétali z Prahy, bylo asi 14 stupňů. V Portugalsku nás pak přivítalo "příjemných" 32 ve stínu. Nasedli jsme do obrandované dodávky v barvách kempu, dostali od Šáfy každej po jedné lahvy vody na cestu a vyrazili směr Peniche, evropská Mekka všech surfařů.

Město Peniche leží asi sto kiláků severně od Lisabonu na poloostrově vystrčeném přímo do oceánu. Ten poloostrov pak z obou stran lemují dvě několikakilometrové písečné pláže. Na jedný na vás fouká severák a na druhý to někdy smrdí rybinou a když je jižní swell, jsou tam ty nejkrutější vlny v Evropě, tzv. supertuby.

Ještě než jsme dorazili k místu našeho ubytování, zastavil Šáfa u supermarketu se slovy, že tady si můžeme teď nakoupit. Sakra, nesnáším jít si nakoupit, když vůbec netuším do čehu jdu, co budu potřebovat a co je totální ztráta času a místa v košíku. Omezil jsem se teda pouze na velkej pytlík pistácií, velkej pytlík kešu a flašku džusu. Aby se neřeklo, přihodil jsem pak po shlédnutí košíku mých nových kámošů i toastovej chleba a nějaký mazání, abych jako nebyl za pražáka.

Od supermercado (to je supráč portugalsky) to bylo k naší vile už asi jen pět kiláků a tak jsme se ani nestačili znovu zpotit a už jsme se trousili z dodávky na parádní golfovej trávníček u tzv. Captain's log house, neboli našeho cílového surfhousu.

V naší vile nás uvítal sám Jirka Matějíček (hlavní provozovatel surfkempů a šéf všeho), jeho velmi milá přítelkyně Zuzka a šáfova polovička Lucka. Oba páry jsou nosnými pilíři celých kempů a po tolika různých lidech, co jim protekli rukama už jsou tak vychytaný, že si je prostě nemůžete nezamilovat. Abychom pochopili, že to s naší pohodou a zážitky myslí fakt vážně, připravili nám luxusní barbecue na venkovní terase, nějaký drinky, olivy, a další takový ty přímořský serepetičky, který vás baví zobat, když už máte po jídle, ale ještě hodně pití před sebou. Trochu jsme se u piva a vína mezi sebou poznali i my kurzanti a společně sdíleli moment velkého očekávání. Jaký to asi bude, poprvý se postavit na to dlouhý bílý prkno a následně se totálně rozmlátit ve změti bílý zpěněný vody?

Na pokoje jsme se rozdělili podle stupně kamarádství a převážně i podle věku. Já, protože jsem tam byl narychlo dohozenej jsem vyfasoval podobného solitéra Honzu, ze kterého se vyklubal bezvadnej týpek plnej nadšení, odhodlání a se zajímavým koníčkem (downhill cycling). Krom toho, že mě trochu frustroval svojí opálenou figurou jak z plakátu RipCurl a z mojí postavy v plavkách díky kontrastu vytvořil jen unikátního bílýho vorvaně, dost jsme si rozuměli a na většině věcí se obvykle rychle shodli. Protože vila byla úplně nová a my její první nájemníci, vše vonělo ikea novotou. Matrace byla neproleželá, dveře nevrzaly a v kuchyni by byla bývala radost vařit, nemít jen oříšky a toastovej chleba.

Konečně ráno! Do pokoje vstoupily první pichlavé paprsky a my, vyspalí jako už dlouho ne, jsme si počali balit batůžky. Foťák a krém na opalování s faktorem 50+. Dole v garáži nás každého navlékli do neoprenu (surfařsky se používá anglický výraz wetsuit [vetsut]) a já si spokojeně oddychl, že na pláži nebudu muset obnažovat svoji IT [ajtý] barvu pleti, kterou jsem měl ze všech kurzantů prostě nejpropracovanější!

Před odjezdem na naší první surfařskou výpravu se v garáži objevil i Gonzallo, náš budoucí surf teacher (učitel surfování). Strašně fajn kluk. Opět s postavou a opálením hodným modela na spodní prádlo. Vysvětlil nám, kdo je, jak dlouho to dělá, kde jsme, kde budem a utrousil pár vtípků, aby nám jako bylo jasno, že přestože si potrpí na kvalitu vzdělávání, příliš formální a suchá naše výuka fakt nebude. Naložili jsme surfy na střechu dodávky a vyrazili na jeden z mnoha vyhlášených spotů v okolí našeho městečka (spot = vychytaný místo, kde choděj nejlepší vlny). Tuším, že tomuhle se říkalo Bruno.. námi kurzanty později přejmenováno na Brno (ne, jako tohle fakt nebylo z mojí hlavy, ehm).

Než se premiérově vrhnete vstříc vlnám, o kterých už dopředu víte, že je nemáte šanci zkrotit, dostanete na pláži delší instruktáž, o čem vlastně surfování je, jak se jmenují jednotlivé části samotného prkna, na co si dát majzla.. a taky jak si spolehlivě rozštípnout lebku. Gonzallo vše říká v angličtině, ale je to taková jednoduchá konverzační angličtina plná různých this is not good, do this, ok, not ok, apod., takže i ti, kteří se v angličtině necítili moc silní a původně trochu panikařili že budou marný byli nakonec v klidu a nebyli o nic ochuzeni. Navíc ty složitější věci Šáfa ochotně překládal a jako zdatnej a zkušenej surfař kdeco i doplnil o svůj pohled na věc.

Krátkej klus po luxusní písčité pláži, trochu strečinku, uvázat leash  na zadní nohu (šňůra, co ti drží prkno v dosahu, i když dáš brutální mrchu a následnejch šestnáct až dvacet kotrmelců až na písek).. a jde se na to. První úkol zní snadně.. jdětě na tzv. bílou vodu (prostor, kde už je vlna zlomená a valí se na pláž jen v podobě takové zčeřené pěny) a zkoušejte jí chytat a dojet na ní až na písek. "Tseh, to byla brnkačka" řekl jsem si sám pro sebe a doufal, že i ostatní půjde tak snadno. Další úkol byl podobný, jen se člověk musel vzepřít na rukou a ležet prohnutej v zádech (surfařsky se tomu říká arm extension). "Tseeeeeh, pořád pohůdka", pomyslel jsem si trochu nabubřele a pyšně na to, jak mi to jde. "Tak a teď to nejzásadnější, zkusíme první STAND UP!" významně pobídnul všechny kurzanty Gonzallo. Tak a jde se na to. Tady už začíná surfing. Tady už vytahujte foťáky a čekujte naší českou výpravu, protože teď se začnou dít věci!

Křááách hubou rovnou o vodní hladinu. První pokus dopadl dost blbě, ale krásně jsem si slanou vodou propláchnul nosní dutinu a to tam i zpátky. Protřel jsem si oči, postavil se na nohy, hloubku naštěstí jen někam do pasu. Otočim se směrem k oceánu a předemnou se akorát láme další vlna přibližně půlmetru nad mojí hlavou. Křááách přímo do ksichtu, podlomily se mi nohy a uvědomuju si jak dělám svoje první kotrmelce, prkno vláčejíc kdesi za sebou na leashi, kterej mi škube levou nohou ze strany na stranu. Krása, jsem opět na pláži.. a to jsem nemusel udělat ani krok! Tak a jde se na to znova! Scénář byl podobný a to nejenom ten den, ale i další den. Až čtvrtý den se mi podařil první poctivý standup, kdy jsem skutečně stál na prkně a jel na vlně a cítil, jak mě její energie nese až na úplnou mělčinu. Když se vám tohle poprvé povede, máte v tu chvíli pocit, že změníte svět.


Málem bych ale přeskočil třetí den kurzu. Třetí den totiž podle dlouhodobých výzkumů je přesně ten, kdy prostě nesmíte surfovat, ať jste sebevíc namakaný, nebo otužilí.. tenhle den je prostě povinně day off (den volna). A taky ideální čas pro trochu rozkoukání se po okolí a zároveň den, kdy jsem v moři ulovil svoji první opravdickou makrelu!

Šéf Jirka ráno u snídaně prohlásil:"musíte jet na Berlengu na výlet. Nejen, že je tam pecková pevnost, ale můžete si výlet spojit s luxusní koupačkou a rybolovem na moři! Minule kluci přivezli spoustu ryb a na grilovačce jsme se pak všichni přecpali čerstvou rybinou!". Berlenga byl ostrov asi 15 kiláků do oceánu s jedinou maličkou vesničkou a minipřistavem. Na ostrově už pak byl jen maják a pevnost Sao Joao Baptisty a patnáct tisíc racků. Přiznávám, že mi přišla o dost lákavější představa jak válčim na moři s rybářským prutem, na historický budovy si zas tak moc nepotrpim, ale protože i můj parťák Honza a další dva kluci Ondra a Pavel si na tomhle výletu našli to svoje sborem jsme to odkývali a vyrazili do přístavu vybrat si rybářskou loď. Na přístavním molu stála taková unibudka vytapetovaná nabídkou zájezdů a uvnitř byl jeden malý stolek a jedna trochu větší paní. "Čtyřikrát na Berlengu a k tomu pro všechny sport fishing por favor" prohlásil jsem odhodlaně. Paní si mě změřila pohledem, potom i zbývající tři pobledlý kámoše škvírou mezi katalogy na skle, beze slova se pousmála a velkou fajfkou zatrhla na našem společném palubním lístku kolonku SPORT FISHING. Zakřičela něco portugalsky a do unibuňky vstoupil kluk tak kolem jedenácti let. Takový cikáně jako. Paní pokynula rukou a my pochopili, že ho máme následovat. Dovedl nás na kraj jedné lávky u které byly zakotvené rybářské lodě, ukázal do dálky a řekl něco portugalsky. Ptal jsem se ho velmi pomalu a zřetelně tou nejjednodušší angličtinou, jestli naše loď je ta na konci s tím námořníkem ve žlutém triku. "yes", odsekl, ještě než jsem tu otázku dořekl, a zmizel.

Tihle dva rybáři, to vám byli správní týpci. Kdyby byli řekli za celou dobu aspoň slovo, možná by nás i mrzelo, že neumějí anglicky ani Hi, thanks, nebo Would you please come here and help me a bit? Ale protože nás měli totálně u zadku, bylo nám vlastně docela fuk, jestli mluví portugalsky, nebo jazykem toho kmene, co u mluvení mlaská a klape jazykem. Teda bylo nám to fuk jen do té doby, než začal náš sport fishing. Postupně jsme se všichni jeden druhému přiznali, že nikdo z nás vlastně ryby nikdy moc nechytal a že vlastně uplně přesně nevíme, jak jako na to. Našeho kapitána to moc nezajímalo. Zastavil s námi na moři kus od ostrova Berlenga, vyhodil kotvu, strojovým pohybem namontoval na boky lodě takový plastový lavůrky, do každýho hodil hrst syrových krevet a ke každému postavil jeden prut. Jakmile tohle udělal přesně čtyřikrát, zalezl do kajuty a začal svačit. Rozpačitě jsme se na sebe podívali a začali si uvědomovat, že větší pomoc od něj už čekat nemůžem. Co ale s deseti centimetrovou krevetou, když máte prut se třemi háčky. Jasně, rybáři se vysmějí.. ale my fakt byli v úzkých. Když jsme se asi dvacet minut snažili nějak umístit kluzkou krevetu na naše háčky, kapitán už to nevydržel a na jednom prutu nám ukázal, co a jak. Uff, tak to by bylo. Návnada na háčcích, a vy si pojďte, mečouni! Nahodil jsem do moře svůj trojháček a nejprve nechal spadnout až na dno. Prut neměl žádný splávek, ani tzv. policajta a tak jsem prostě jen pomalu navijákem tahal návnadu zpět. Cítil jsem v rukou drobné pošťuchování své návnady, ale nic co by připomínalo fakt, že některá ryba má můj háček v žaludku. Vytáhl jsem háčky až nad vodní hladinu a nééééééé... všechny byly totálně opucovaný. Ostatní měli první půlhodinu podobné výsledky. Strašně jsem si přál, aby se kapitán pousmál a šel nám ukázat aspoň jednou, jak si máme počínat. Stál však nehnutě a bez jakékoliv mimiky v obličeji jedl tuňáka z konzervy.

V jednu chvíli si zřejmě vzpomněl, že slíbil ženě večeři a z kapsy vytáhl smotané klubíčko vlasce s háčkem na konci. Napíchl na něj kus sardele a hodil přes bok lodi do moře. Konec vlasce namotanej na prstě, jako když si čistíte zuby dentální nití. Za dvacet vteřin uplně znuděně vytáhl makrelu jako kráva a hodil jí do plastovýho kybylíku na palubě. Začínal jsem si připadat fakt hodně méněcenně. "to musela bejt náhoda a chce nás jen zesměšnit" pomyslel jsem si a klidně dál zápasil s vlastním prutem a opakovaným napichováním krevetího masa na své háčky. Když ale za další minutu vytáhl další a pak další a pak ještě jednu, fakt už jsem zuřil. Rozpačitost celé situace završil Ondra, který začal zvracet přes bok lodi zmítajíc se v náhlé mořské nemoci.

Možná za to mohla moje urputná snaha taky něco chytit, ale v jeden okamžik se mi tři háčky totálně zamotaly do sebe. Když spozoroval kapitán můj naprosto marný boj s rozmotáváním toho chuchvalce, přistoupil k mému prutu, trojháček odcvakl a namotal mi na konec vlasce jen jeden háček a bez olůvka. A to jste měli vidět! Od té chvíle jsem vytahal sedm krásnejch makrel a čtyři Dorada (vynikající placatá mořská ryba). Kluci, když viděli ten náhlej úspěch, začaly se jim taky zamotávat trojháčky a nakonec jsme měli úlovek, že by to jeden člověk sám ani neodnesl. Rybářskou výpravu jsme zakončili procházkou po ostrově, omrknutím pevnosti, která z dálky byla překrásná, ale uvnitř to bylo dost velký zklamání, vyfocením nejdivnějšího kempu, co jsem kdy viděl a občerstvením v jednom ze dvou barů na skále nad přístavem.

Návrat do našeho domovského přístavu v Peniche už proběhl bez větších komplikací či vtipných scének a den jsme zakončili na zahradě naší vily velikou rybí grilovačkou. Jedli všichni, ale ryb jsme spořádali sotva polovinu.

Čtvrtý den kurzu jsme se jako již tradičně sešli v 9:30 v garáži v suterénu naší vily. Je to docela příjemný, novotou vonící prostor, kde jsou u jedné stěny vyskládané všechny surfy, na jezdícím stojanu na ramínkách všechny wetsuity a v druhé polovině pak pohodlná látková křesílka a projektor. Gonzallo, náš surfteacher dorazil ve svém bílém rangeroveru jako obvykle načas a zavelel - SUPERTUBOS! Suše jsme polkli a trochu vystrašeně se na sebe podívali. Supertubos je totiž název spotu, kde se vloni jel světový pohár a tedy místo vyhlášené těmi největšími vlnami a barely (takovej ten tunel, kterým jezdí surfaři na plakátech RipCurl). To fakt není pro začátečníky, ale důležitý údajně je, abychom si vyzkoušeli co největší počet různých podmínek. Ostatně hodně různých surfspotů blízko u sebe je jedna z hlavních předností Peniche, tak to sakra musíme využít! První pohled po výstupu na pláž byl dost děsivý. Obří stěny vody se lámaly a burácely na stovky metrů daleko. Sem tam jste zahlédli rotující surf letící vzduchem a z vody trčící nohu surfaře, kterého to zrovna semlelo. V pravé části pláže, skoro až u přístavu a smrtících vlnolamů byla parta těch nejzdatnějších surfařů z celého světa, kteří riskovali život jen aby chytli tu nejlepší vlnu. Vybavil jsem si top snowboardisty, kteří sjíždějí skoro kolmé stěny na Aljašce. Surfaři jsou prostě úplně stejný magoři. Byl zrovna příliv a to znamená, že oproti ostatním plážím je tu poměrně hloubka. Po deseti metrech to máte v podstatě po prsa a dál už nemáte šanci jít po svých. Vlny se navíc lámou proklatě blízko pláže, takže o nějakém ježdění na pěně tu nemůže být řeč. Gonzallo po povinné rozcvičce znovu shrnul všechno, co jsme se zatím naučili a na závěr řekl něco ve smyslu "hoši, tohle nebude prdel, ale chci abyste si to zkusili". Vzali jsme prkna a ne moc smělým krokem vyrazili do vody. Obvykle dojdete až k místu, kde se vlny lámou, pár jich proskočíte, pár vás semele, ale za chvíli jste na lineupu (místo, kde sedíte na surfu, houpete se na vlnách a jste připravený to rozpádlovat na svojí vyvolený vlně). Tady to bylo dost jiný. Vyděsila mě neskutečná síla a energie už dávno zlomený vlny, která mi právě narazila do holení. Pár kroků a máte to po pás. Takhle to se mnou ještě necloumalo a představa, že proskakuju právě se lámající vlnu mi přišla dost sebevražedná. Část kurzantů to trochu vzdala a já tenhle surfspot pracovně přejmenoval na Omaha beach. Už ani nevím co se přesně celý den dělo. Vím jen, že to byl totální masakr a vím, že se mi podařil první drop. To je sklouznutí do vlny jehož podmínkou je to, že uděláte standup úplně na vrcholu vlny a přenesete váhu na přední nohu. Je to něco, jako když na skejtu stojíte nahoře na u-rampě, předkloníte se a sjedete dolu. Když už umíte surfovat, začínate dropem každou vaší jízdu. Nevím přesně, jak končil tenhle den, ale troufám si odhadnout, že po sladkovodní sprše jsme všichni upadli do totálního komatu.


Další, pátý den našeho kempu byl ve znamení opakování všeho, co jsme stačili pochytit. Jezdilo se na novém spotu, pláži bocaxica (čti bokašika) a podmínky byly poměrně dost klidné. Po supertubách nám to připadalo, jako kdybychom surfovali na Lipně. Tentokrát si to užili hlavně kluci, kteří čekali na svůj první pořádný stand up. Vlny se lámaly daleko od pláže, dlouho před sebou valily pěnu a proto se ten den na prkno postavil už snad úplně každý. Po masakru na Omaha beach to byl příjemnej oddech a zároveň hodně důležitej den, protože byl ve znamení videocoachingu. Ten spočívá v tom, že vás někdo z pláže natáčí celý den na videokameru a večer se kolektivně všichni nejdřív totálně vytlemíte svejm držkopádům, ale pak se dost poučíte z vlastních chyb ale i z chyb ostatních. Vidět totiž svojí ne moc vychytanou techniku promítanou přes celou zeď snímek po snímku s Gonzallem, který vám ukazuje přesně jak točíte patu, kam jste položili blbě levou ruku, jak máte težiště moc v zadku apod. vás posune stokrát rychleji, než když vám to někdo bude stokrát vtloukat do hlavy na pláži při přestávce na oběd. Mimochodem, teď mi docvaklo, že jsem do reportu chtěl napsat, že u každýho spotu je takovej příjemnej bárek s venkovní "zahrádkou", kde je možný se kdykoliv občerstvit. Co mě fakt překvapilo, byly pohodový ceny. Za oběd ve složení polévka (zeleninová rozemletá.. uff), obří sandwich, espresso, lahev vody a velká chlazená broskev zaplatíte kolem šesti, až sedmi EUR. Např. to luxusní espresso (Portugalci jsou docela vyhlášený kafaři) stálo 0,70 EUR. Takže kdo máte rád utrácení, tady si holt neškrtnete.

Šestý den byl opět ve znamení odpočinku. Jasně, takhle vám to připadá, že jsme se tam vlastně pořád jen poflakovali, ale upozorňuju vás, že surfování je fyzicky zatraceně náročný a nikdo z kurzantů si o dni volna nedovolil vzít prkno a jít surfovat. Ten oddych prostě budete potřebovat a kluci co tyhle kempy naplánovali věděj zatraceně dobře, jak to rozvrhnout tak, aby váš celkovej progres po těch deseti dnech byl co největší. Vyrazili jsme tentokrát v šesti lidech do překrásnýho historickýho městečka Obidos (čti obidůš). Je to město obehnané hradbami už ani nevim z jakýho století, ale je to prostě dost starý. Celý to vypadá jako velkej elipsovitej hrnec ve kterém jsou natěsnaný baráčky jeden na druhym a mezi nima síť proklatě úzkejch uliček. Protože je ještě léto, ze všech oken visí překrásný kytky a všechno je tak nějak pěkně barevný. Na jednom okraji toho hrnce stojí hrad, ze kterého jsme měli celé podhradí jako na dlani. Kdekdo by se zaměřil na studium historických reálií a kochal se architekturou baráčků v podhradí, my jsme ale vykvasili v jednom baru na hradbách, kde bylo tak příjemně, že prostě nešlo odejít. Nejen, že jsme tam seděli skoro sami, že pod stromy byl supr chládek, a přesto výhled na celé městečko, ale navíc tam hrála parádní chilloutová muzika, která nás uvrhla do takový správný maňána letargie. Tenhle výlet nebyl tak akční jako rybolov na moři, ale z pohledu psychiky měl velikej význam. Až tam jsem totiž pochopil atmošku Portugalska. Večer, po návratu do Balealu, městečka, kde jsme bydleli, nás čekala velká žranice. Měli jsme zarezervovaný stůl v nejvyhlášenější steakářně v okolí. Takhle dobrý steaky jsem v životě nejedl a jestli z oblasti gastronomie mám ze surfkempu nějaký zážitky, je to z týhle restaurace. Opět mě mile překvapila cena, kde za velkou nálož stejků z vámi vybraný části brazilskýho bejka s předkrmem, flaškou vína a vody, kokosovým dortem a kafem na závěr jsem zaplatil kolem 22 EUR. K prasknutí přežraný jsme dali pár piv na pláži (to moře je krásný i v noci, fakt) a poměrně brzy to zatáhli.

Další den ve znamení surfování. Tentokrát jsme dali dva spoty s přejezdem v době oběda. Všichni se zase trochu zlepšili a celkově z toho měl dobrý pocit už i Gonzallo. Fakt jsem mu viděl v očích upřímnou radost, když i ti z nás, kterým to ze začátku třeba moc nešlo najednou dali dobrej standup, nebo slušnej pojezd. Gonzalo obecně je hrozně fajn kluk, kterej by se pro svoje kurzanty rozdal. I když zrovna není v neoprenu, protože nemá ten den jít do docela studený vody, obětavě tam skočí jen tak v kraťasech jen proto, aby někoho roztlačil do dobrý vlny. Zcela otevřeně říkám, že teď, když v Praze píšu tenhle report, se mi po tomhle klukovi opravdu stejská. Co ale taky už asi nikdy nedostanu z hlavy, je atmosféra odpoledního surfovaní tenhle sedmej den. Bylo to na pláži Gigi, sotva sto metrů od našeho baráčku. Pláž lemují poměrně vysoké útesy, které se táhnou daleko na sever kam až vám dovolí viditelnost dohlédnout. Na druhé straně pláž uzavírá maličký poloostrov s historickou vesničkou nad jejíž siluetou zapadá slunce. Vy ležíte na prkně v průzračně čistý azurový vodě, lehce se pohupujete a nemyslíte vůbec na nic. Pár kluků už odešlo a já s mým kámošem Honzou čekám na lineupu na něco, co se dá sjet. Je vám docela teplo, kolem vás šumí moře a sluníčko vás pod velkým úhlem už nepálí, ale jen tak příjemně hřeje do tváře. Na chvíli jsem se tím nechal unést a bez pohybu pod sebou nechal projet několik pěkných vln. I když máte zrovna periodu kdy vám to nejde, dáte si několikrát po sobě na tlamu a jste celý rozmrzelý, za tyhle chvíle na line-upu vám to stejně vždycky stojí, vzít odpoledne surf a jít znova do boje. Trochu mě mrzí, že nám zbývá poslední den kempu a uvědomuju si, že deset dní je strašně málo. V Portugalsku je to jako ve filmu Inception. To co se v Praze v Čechách odehraje za den, odehraje se tam za týden. Je to hodně o tom klidu a uvolněné atmošce, kterou na všechny lidi moře přenáší. A právě tahle atmoška je zatraceně návyková. Vůbec se nedivím Jirkovi a Šáfovi, že jsou pořád tak v pohodě a že dělají vše pro to, aby mohli v Peniche strávit celou sezónu.

Poslední den kempu má vždy stejný scénář. Ráno se zevluje, jezdí na kole, chodí na procházky. Po obědě se jede na exkurzi do místní továrny na výrobu surfů FATUM (mimochodem největší výrobna surfů v celé oblasti). Večer se dává úplně poslední, dobrovolný sunset surfing, na který pak navazuje poslední večeře. Jako velkej zvědavec jsem se do továrny fakt těšil. Když vidíte na pláži některý fakt vymazlený surfy, je to jak umělecký dílo. Liší se nejen velikostí a tvarem, ale i designem a materiálem. Ty největší profíci maj hodně krátký prkna, aby se mohli na vlnách dost kravit. Ty větší lamy a pak kliďasové, kteří už mají svůj adrenalin hodně pod kontrolou jezdí na delších prknech, na kterých to není taková divočina, ale je v tom zase hodně stylu a harmonie. Všechny typy prken se vyrábějí pod značkou FAATUM v továrně, kterou jsme s šéfem kempu Jirkou navšívili. Jirka tam byl už jak doma a tak jsme nakoukli úplně do všech fází výroby, mohli si některé nástroje i osahat a taky stát za zadkem týpkovi, kterej vypadal jak ten magor z texaskýho masakru motorovou pilou. Měl řeznickou zástěru, vysoký gumáky, na obličeji masku a takový dost nevábný gumový rukavice. V místnosti byl strašlivej toxickej smrad a děsivý vedro. Tenhle kluk měl nastarosti sklolaminování předfrézovanejch prken. Na jakoby polystyrenovej základ prkna nanáší textilii a zatírá jí takovou slizkou kapalinou (myslím, že se jmenovala RESIN), která strašně smrdí až do doby, než úplně ztvrdne. Tohle může dělat ručně fakt jen magor a nadšenec. Ale nedivím se už ničemu. Ani tomu, že v tom strašnym vedru má na hlavě kulicha.

Večerní sunset surfing byl ve znamení boje z posledních sil. Tři dny surfování v kuse jsou pro netrénovanej organismus fakt záhul a proto se i my spíš tak trochu plácáme. Navíc po celém tejdnu mám namožený mezižeberní svaly a svaly v předloktí a tak i pouhý polehávání na prkně zatraceně bolí. A to jsme dneska měli natočit nějaký záběry jak mi to jde, abychom je použili do videoreportu. Ale znáte to, když člověk nejvíc chce, tak to nejmíň jde a naopak. Tohle surfování jsem spíš už jen přežil a nedodalo mi sílu a energii ani nadšení Jirky a Šáfy, kteří se taky konečně utrhli a bez ohledu na kurzanty si mohli pořádně zasurfovat a to po svym. Kdyz jsem ten večer naposledy odcházel z pláže a stoupal s prknem nahoru na útes, průběžně jsem je sledoval, dvě malý černý tečky v zapadajícím slunci, kluky co měli svůj sen, kluky co místo aby žili hudbou jako já, žijou vlnama. Úplně na vrcholu útesu jsem se ještě na minutu zastavil. Rozhlédl se z leva do prava, pak do dálky na ostrov s pevností a dolu pod útes do vln. V tu chvíli jsem se přistihl, jak vzávám hold tý nádheře a majestátnosti moře, jakou cítím pokoru a vlastní bezvýznamnost proti téhle síle. Zhluboka jsem naposledy nasál vůni mořského příboje a docela naměkko se otočil a vyrazil směrem k našemu domu.

Poslední večer jsme pro úspěch znovu zvolili večeři ve steakárně a pak se dorazili pár drinkama na pláži v baru. Už to ale bylo takový smutný. Odjezdy z míst, který se vás dotknou tak hluboko vždycky bolej. Tu noc jsem poprvé nemohl usnout. A nepřinutil jsem se ani vědomím, že vstáváme v 5:30, abychom stihli ranní letadlo z Lisabonu.

Je to teď skoro dva týdny, co jsem se vrátil a pořád se ve vzpomínkách vracím na pláž, na útes, do restaurace s nejlepšími steaky, do továrny na surfy, do úžasnýho baru na hradbách Obidous, nebo na loď, kde se vidím s prutem v ruce. Ačkoliv to původně začalo částečně jako pracovní cesta, změnilo se to v jednu z nejlepších dovolených, které jsem kdy zažil a už teď se nemůžu dočkat příští sezóny, kdy se znovu budu moc totálně rozmlátit v těch nejkrásnějších vlnách v Evropě.

Na závěr celého reportu chci jen vysvětlit, že jsem si v Portugalsku nedělal žádné poznámky a tak jsem klidně mohl přehodit některé dny, nebo pláže, nebo něco podstatného vynechat. Tak jak jste to právě přečetli to zůstalo v mé hlavě, ať už realita byla jaká chtěla,.. tohle to ve mě zanechalo a počítejte s tím, že pokud se rozhodnete strávit 10 úžasnejch dní na RipCurlSurfCampu v Peniche, budou vaše vzpomínky dost možná velmi podobné, ne-li ještě divočejší.

Tak do příštího roku ALOHA (to je surfařsky nazdar)!

Ještě poslední PS, který může vyznít jako reklama.. a možná to trochu i reklama je. Kluci na poslední dva turnusy letošního roku vypsali last minute ceny, takže to vyjde ještě levněji. A to ani nepřipomínám, že se v Peniche jede tou dobou světová série (!!!). Tedy ty nejlepší krutovládci vln z celýho světa se sejdou na spotech, na kterejch jsme se my učili a budou tam strašně diktovat a klátit mladý Portugalky. Je to jediná možnost zajezdit si s nějvětšíma jménama tohodle sportu a kdyby mi to nebylo blbý, vzít si dvě dovolený po sobě, okamžitě jedu.

 

Kompletní fotogalerie: http://majklac.rajce.idnes.cz/

Stránky RipCurlSurfCampu: http://www.ripcurlsurfcamp.cz/