Jaký je váš názor na českou hudební identitu?

Jaroslav Raušer 

hudebník, producent, předseda Institutu moderní hudby, o.s., ředitel hudební agentury Move Association. Od roku 2000 do roku 2005 působil na DAMU, jako externí pedagog v oblast nezávislé produkce, mj. zakladatel EuroConnections a Move festivalu. 

 

 

Níže již samotný dopis ve své nezměněné podobě:

 

Několik podnětů k diskuzi: 

(Výňatek z připravované knihy o hudební produkci: ”Proč navždy opustit bandzone.cz a prodat všechny hudební nástroje do bazaru”). 

Descartův slavný výrok “Myslím, tedy jsem” můžeme v dnešní době pozměnit na “Komunikuji, tedy jsem”.

 

Česká identita, autorská tvorba nebo obojí? 

Hudba je základní komunikační kanál, přináší a sdílí možnost emocí. Pokud je podpořena dobrým textem, je schopna navázat bezprostřední lidskou interakci tam, kde ostatní umělecké obory mají svá omezení. Hudba může evokovat silný fyzický efekt, nekonečné subtilní exprese a hluboké emocionální prožitky. Záleží jen na zručnosti skladatelů a interpretů. Každý může zalovit ve své paměti a zjistit, že k většině svých prožitků po dobu trvání svého života lehce přiřadí i zcela konkrétní skladbu, a tím si vlastně tyto prožitky uchová stále živé. Nedávno se prokázalo, že poslech oblíbené hudby vytváří v mozku dopamin, hormon způsobující příjemné pocity. Je pak již jedno, zda jde o vážnou či populární hudbu, jazz nebo world music. Je také známý fakt, že hudební tvůrci poskytují nedozírné obchodní a pracovní příležitosti. Přiměřeného zpětného finančního ohodnocení se jim však u nás nedostává…

 

Vývojová logika české populární hudby

Populární hudba byla u nás dlouho spojována s politickým disentem. Stát trvale demonstroval odhodlání najít a získat pro sebe podíl na řízení "své" oblíbené hudební skupiny či skladby. Stejně tak státem oblíbené hudební skupiny či konkrétní písně byly využívány pro populistické národní cítění prostřednictvím socialistické globalizace "místní" lidové kultury. Z určitého pohledu pociťujeme období normalizace dodnes. Silné emoce tehdy ohrožovaly svojí bezprostředností, veškeré neoficiální a spontánní hudební akce byly kontrolovány a sledovány. Všechny texty procházely prověrkami a povolovacím řízením... 

Svět je jinde. Dnes je stále více motivován kombinací informací a zábavy. Po neschopnosti aktualizace starších komunikačních prostředků je dnes nastaven na elektronické technologie. Aplikace mechanismů moci však v naší zemi zůstaly podobné. Cenzuru nahradil klientelismus, za českými médii totiž většinou stojí zahraniční investor, kapitál a akcionáři.

 

Česká  komerční média

Média jsou zodpovědná za šíření, identifikaci a zpětnou vazbu, a tím pádem i za  manipulaci. Primární cíl medií je zprostředkovávat, a ne vytvářet informace. Většina zpráv je přitom zmanipulovaná a zmixovaná nejen na plané bulvární žvásty a propagandu, ale i na modifikovanou, zamlčovanou pravdu, aby byla média co nejprodávanější. Česká společnost má bohužel manipulaci hluboce vžitou a zahraniční akcionář má zájem o finanční profit, ne o hodnoty, které jsou jádrem společnosti. Nezajímá ho problém morálky spravedlnosti a práva, natož pak problém národní identity. Investoval, aby zbohatl a žije jinde.

Média přinášejí do života něco nového: životní styl jednoho člověka se stává novou hodnotu pro další. To přivádí společnost k vyšší míře individualizace. To, co bylo tabu 20 let nazpět, je dnes běžný způsob života. Proto jsou dnes také hudební styly a trendy tak neuvěřitelně naklonovány. Mají své vlastní lokální podstyly a deriváty. Téměř každé publikum je u nás velmi silně diverzifikováno a identifikuje se pouze s jedním stylem (podstylem), a to často jen dočasně. Vývoj podstylu může zaniknout i za dva roky. Ostatním stylům posluchači nerozumí, a tedy je nezajímají. Hudební styl svým vlastním dynamickým tvůrčím vývojem znevýhodňuje sám sebe, protože zůstává bez domácího mediálního účinku - česká média vyžadují jen zaručenou masovost. Tu splňuje podbízivá komerční hudba, a ne vývojové trendy. Navíc, hudba je zde často jen jako nevinná vata a hloupá píseň dá vlastně vyniknout reklamě, která přijde po ní. A naopak - vynikající skladba by následnou reklamu ztrapnila. Každá komerční stanice ale žije z peněz inzerentů. Napsat, nahrát, a vyprodukovat jalovou píseň je vždy mnohem levnější a stojí to menší úsilí a kratší nahrávací čas, než vyprodukovat něco originálního a zajímavého. To stojí vždy mnohonásobně více práce s detaily, a tedy i peněz. Ti, kteří chtějí prodávat mediální prostor, odmítají skladbu trčící nad průměr jako potenciální konkurenci. Dramaturgové, kteří si již nevědí rady, jak odmítnout, řeknou zpravidla: “To je pro naše posluchače málo plytké a text je navíc v češtině. A když už je teda v češtině, tak proč to alespoň není sranda?” nebo např.: “Je to krásná písnička, má svoji melancholickou náladu, ale náš formát ji neumožnuje”. Je jen otázka času, kdy marketingové korporátní psychopaty a umělecké bezzemky napadne, že nejvýhodnější bude, když nejlepší skladby budou obsaženy přímo v rádiových spotech!

Veškerý autorský vývoj a tvůrčí procesy (pro ignoranci médií) jdou mimo širší veřejnost. Proto je u mladé české generace hudební národní identita těžko definovatelná. Díky tomu také vybujela identita v sociálních  sítích v podobě technologické revolty a jisté svobodné sociální konspirace. Hudba a internet jsou považovány za ideální médium pro šíření vlastního přesvědčení, hodnot apod. Pokrytectví se zde odhalí velmi rychle... 

 

Čím je česká identita ovlivněna:

Přetížené publikum

České publikum se samo hudebně neorientuje snadno, potřebuje svoji komunitu, přátele, lokální trend settery, nemá zájem samo něco nového objevovat. Zde můžeme jednoznačně vystopovat lokální identitu, udržovanou především klubovou scénou. Tu zanedbanou českou klubovou scénu, kterou udržuje nad vodou jen prodej nadnárodního piva. Sociální efekt sdružování je silnější než snaha objevovat neotřelou a zajímavou kulturu. Lidé hudbě bohužel příliš nerozumí, mezi dobrým hudebníkem a posluchačem bez hudebního vzdělání je obrovská propast ve vnímání, přijímání a chápání. Tuto skutečnost brilantně využívá laciná a podbízivá komerce, která živí média. Média pak uměle udržují (téměř závislostní) zájem publika o pobízivou komerci. Jak neobyčejně výstižně řekl kdysi Jaroslav Hutka: “Ticho do hluku neproniká...”

 

Přetížení hromadných sdělovacích prostředků

Většina novinářů je zaplavena zdroji informací, tiskových zpráv, náměty a požadavky svých přátel, nadřízených apod. Proto vybírají jednoduché a čitelné texty. Klientelismus je pochopitelně i zde stopovatelný.

 

Přetížení poskytovatelů a zadavatelů reklamy v médiích

Lidé, kteří objednávají mediální prostor ve sdělovacích prostředcích pro podnikatelské subjekty, vládní a nevládní organizace, inzerenty a sponzory, mají příliš žádostí na optimální vysílací čas, než jsou schopni splnit. Proto je reklama drahá a dovolí si ji jen ti, kteří mají nadnárodní kapitál, neboť celostátní i lokální komerční rádia a hudební televize požadují nepřiměřené ceny. Jednoduchá, nepříliš inteligentní písnička je žádané zboží, dost pravděpodobně ne kvůli kvalitě, ale lukrativitě...

 

Dvojsečnost tvůrčí svobody

Dnes již není třeba nahrávacích společností, drahých nahrávacích studií, ani “mastodontních” hudebních vydavatelství. Doma můžete vytvořit skladbu, kterou s Vámi bude sdílet 45 milionů lidí na planetě. Pokud jste však mladý český autor, pravděpodobně za ni nedostanete vůbec nic. Česká rádia Vám ji hrát nebudou, a tím méně se dostanete do oběhu. Do televize, plošné i neplošné, se pravděpodobně nedostanete. Kolektivní správce daní Váš autorský honorář přerozdělí takovým způsobem, že svým úspěchem vlastně finančně podpoříte samotného akcionáře a český mainstream. Do jednoho až dvou dnů po uveřejnění je Vaše dílo proti Vaší vůli na torrentech a různých pirátských serverech typu “uloz.to”. Může Vás pak hřát jen vnitřní pocit, že jste šikovný/-á.  Nekoupíte si dokonce ani nový potřebný hudební software, natož hardware nezbytný pro další kvalitnější vývoj Vaší tvorby. Vaše tantiémy neuhradí ani náklady na energii Vašeho PC.

 

Hudební identita

Koho dnes zajímá národní identita? Je těžké mluvit o české identitě v populární hudbě, když jsou texty většinou v angličtině. Nicméně téma české autorské tvorby je prioritní a dynamizující. Snahu o hledání ryze autentické české identity lze vystopovat určitě u starší folkové hudby a dnes zvlášte u hip-hopové komunity, která svými radikálními texty nastavuje společnosti někdy až velmi brutální zrcadlo. Jen několik málo českých indie/rockových/punkových kapel má svůj repertoár pouze v čestině. Publikum je přitom silně adoruje a sdílí jejich myšlenky. 

“Domestikace” ze strany Spojených států (ať to byl dixie, swing, jazz, blues, rock’n’roll, disco, house, techno, dubstep apod.) nebo ze strany Velké Británie (beat, rock, hard rock, britpop, rave nebo dnb) zapříčinila erozi národní identity a vytváří nadále sílící efekt anglo-českého folklóru. Domnívám se ale, že se naše hudba může odlišovat od ostatních neslovanských národů a že je životně důležitou složkou k vytváření národní identity. Je to ovšem odpovědnost Američanů a Britů? Je jen a jen na nás, abychom dali dostatečný akcent na autorské hudebního vyjadřování, které vždy náleží k našemu hudebnímu, resp. kulturnímu dědictví. Jako rodilý Čech nerozumím tomu, proč necháme prostřednictvím veřejnoprávních institucí naše autory živořit, zastínit našimi sousedy. Otázka české hudební identity tak zřejmě zůstane nepolapitelná. A stejně tak nepolapitelný bude v budoucnu i český hudební export. Je jasné, že česká produkce má své provinční parametry. Neni tak atraktivní a kvalitní v globálním kontextu. Ale to je primárně věc vzdělání, podmínek, hudebních struktur, investic a motivace.

Jistě, je dobré být originální a kreativní. Kreativita ovšem netkví v negování jiného, nýbrž v tom, že se člověk důkladně s něčím seznámí, pozná do důsledků a teprve pak zodpovědně vyhodnotí. Samotná tvůrčí činnost je ve všech směrech podstatně náročnější než kritika. Nefundovaná kritika a nepodpora u nás neochvějně sráží téměř všechny tvůrčí osobnosti, se kterými jsem měl dosud možnost se setkat.

 

Závěr

Je dobré podporovat mediální soutěž či aspoň omezovat monopolní rabování. Ve skutečnosti jde od počátku dějin také o soutěž myšlenek a hodnot, ne jen o majetek. Vítězí ten, kdo nabídne hlubší smysl života, a tím i hodnotnější a plnější život. Kulturní teorie je schopna ledacos nabídnout a dát k pochopení, i pokud jde o otázky národní identity. Prozatím zůstává otázka, kde ji šířeji zveřejňovat. Kde uveřejnit nepříjemné otázky týkající se léčby naší české populární a koncertní hudby? Budování národní české a regionální "postmoderní” identity a pojetí autenticity a estetiky znamená výkonnost. Ale to není nic obtížného. Stačila by jen prostá komunikace mezi osobnostmi na místní, národní, ale i státní úrovni. Diskuze by měla začít mezi tvůrci, skladateli, performery, teoretiky, promotéry a učiteli. Pokud tento diskurz vznikne, tak alespoň ta veřejnoprávní média jej budou muset nějak reflektovat.

 

Návrh

Všechny české instituce by měly specificky a konkrétně napomáhat při hledání současné české tvůrčí identity a zároveň reflektovat kreativní průmysl v kontextu se zahraničím. Jinak jsou veřejnoprávní instituce zodpovědné za prohlubující se tvůrčí izolaci, která znamená z ekonomická hlediska de facto nulu do státní kasy z exportu současné české populární hudby.     

 Hudba je synergie, plné zapojení vět, slok a refrénů, dynamická a rezonanční místa s důrazem na melodie a harmonie, aranže, zvukové a frekvenční analýzy, studování,  instrumentace (získaná hodinami poctivé přípravy), hledání, objevování, psaní, skládání... Základem je zcela určitě kvalitní školství pro všechny děti a mladé lidi, možnost profesního dovzdělávání a zároveň i nabídka skvělých učitelů.

 

Komunikuji, tedy jsem...

 

Za Institut Moderní hudby,o.s.

Jaroslav Raušer